Tak to se těžko něco popisuje, když čtyři hodiny po příjezdu na základní kótu- rozuměj vodácké tábořiště v Sušici pod nádražím- je vypita polovina veškerenstva alkoholického (a do rána tři čtvrtě).
(tábořiště v Sušici, super vlaky, super knajpa u nádraží s řízky, smaženými sýry a Krvesajem)
A ještě tíže se lze rozhovořiti o tom, jak asi vypadal první den na vodě, kde někteří schváceni pracovní dny a probděnou nocí jen ztěží mohli číst vodu. Nejen vodu, někteří ani Dušanem tak pečlivě připraveného průvodce jezy, podjezy a zájezy.
Vůbec celá čtvrteční etapa byla o drncání, čtení nečitelné vody a snaze si užít i na těžko zplavných jezech- tedy jak pro koho. Nemálo kaskadérů se našlo, co zdolali i prudké vody bílé.
(jez nedaleko Anína)
Čtvrteční večer dorazili Farkašovci, v noci jsme dojeli zbytky alkoholu a popjeli zbytek písní- tentokrát i v tóninách a rámcově nefalešně.
Páteční ráno jsme kvapně sbalili, no a na vodu dolili poslední zásoby chlastu, co ještě zbyl. Sušice je naprosto špatně zvolené jméno pro místo, kde dokáží lidé to, co mi během padesáti hodin. Ale, nejen alkoholem živ je člověk....
...pátek byl velmi příjemný i vodácky, bo sme poháněni živým proudem jarní studené vody ze Sušice dojeli klidným a docela rychlým tempem až do Horažďovic. No, Horažďovice. To lze opět popsat poměrně pozměněným slovem Čapkova díla: R.U.M.
Usadili jsme se na fotbalovém hřišti, kempovali na travičce ala Lord Stefenson z Fuckingshiru. U toho solidní hospůdka, nohejbálek na grandiózním povrchu. A hlavně, že jo, akvapark. V Horažďovicích by chtěl žít každý (teda kromě mě).
Jestli nás nedorazila voda, tak nohejbal, dvouhodinový akvabeling s tobogánem a do noci prohýřený Puskin stůl. Žranice, žranice.
(na horaždovickém kempu jsme nebyli sami, naštěstí kladenský vodácký autobus a další poblitá parta nějak zapomněli na krásy naší hospůdky a z centra se vrátili natolik zničení, že ani nerušili).
Po prvním dnu, kdy jsme zničili jednu a půl lodě, páteční den skončil klidněji. Někdo prohrál v nohejbalu, někdo se zatoulal do horažďovických barů, někdo se jel podívat na Rabí. Někdo se bavil u piva. Začínala nejteplejší noc za poslední dny.
(pátek byl dnem pravdy- potopili se mnozí, mnozí zbytečně, někteří hrdinsky. Někteří se dosušili na rozpálené křižovatce, pro paní hostinskou jsme byli zázrak, jinak vodáci asi nepijí.)
neopreny byli trendem a měl je kdekdo. Já patřil mezi hrstku drsných otužilců, co se opálili a pro pořádek- já jediný se nekoupal! Ano, ano. slyším ty hlasy přívrženců totálního šlajsnování, že jako sjet se musí všechno. Prd.
Sobota se již nesla ve znamení prvotní únavy po dlouhých nocích, celkem zbytečném stavění stanů (naspalo se málo). Někteří v noci "řezali" tak, že zbytek kempu raději chlastal. Příště to bude naopak, tzv. "šnorchlisté" budou chlastat, a my civilisté a mlčky spící, budeme spát (ať žije Kladno...).
Opravdu, trasa z Horažďovic do Strakonic je už nuda svými neustálými oleji. Zato šlajsničky byli exkluzivní, protože nebezpečné na pohled. Až před vámi jede loď bez nahlížení a se dvěma dětmi, sjíždí oficiálně nejetné jezy. Pak se člověk vidí jako srab. Ne vše na pohled nedostižné, musí takové i býti (neřekl to už přede mnou někdo slavný?).
Ve Strakonicích, po tortůře na olejích (zase nic, co by sahalo Berounce po kolena), jsme se v kempu rozprchli. Už nikdo nemohl (a nechtěl). Deset lodí a deset posádek. Menší střídání, mnozí poprve na vodě (křtění bude příště). Se těšmě na rok příští, bo překonávání je výzvou :)
A protože některé fotky vážně nemohu zveřejnit, nechám zde volný prosto s názvem:
"Z., láhev a jeho pumpující žena"
.
.
.
.
.
.
.
VítR, 7.-11. května 2008 (Radějov-Sušice-Horažďovice-Strakonice)
