„čas letí jako vítr, ten vítr, co v jednu chvíli zasévá a zároveň odnáší loňské listí“
Na Moravici je dobré přijet včas, aby noční život netrpěl; jde-li to. Ta řeka má své vodácké svátky jen pár dnů v roce a promeškat tu chvíli je trestuhodné.
I my jsem tentokrát netrpělivě čekali, kdy přijde alespoň trošku dobrého počasí, abychom mohli vzít dítka. Dubnová Moravice promrazila všechny na kost, tak jsem zvolili tu májovou s vědomím, že přece už musí být konečně tepleji.
Poslední dvě vodácké akce, shodou okolností obě květnové, trpí nedostatkem, který radno analyzovat a poučit se z krizového vývoje. Množství zkonzumovaných ne-nealkoholických nápojů i přes urputné předzásobování vytrvá první noc, pak se suší na nealku a pitný režim je opomenut za závojem trapného rituálu s PETkou plnou kotili (a deci rumu). Buď je to známka zmoudření (k čemuž bych se rád hlásil) nebo naprosto nezřízeného nezvládnutí první volné noci (což je nový úkaz, zřejmě pohanský pokus se rychle dostat někam mimo realitu práce, práce, práce..a zase jen práce).
Přespali jsme na Velkém sedle u dosti zaplněné hospody, velmi zodpovědně z ní brzy utekli a počali rozdělávat oheň. Díky večernímu příjezdu a krátké procházce po hrázi nás noc zastihla záhy, leč předobře připravené (pokáceli jsme několik stromů, zejména pohled návštěvníků knajpy na Boba, který s bohorovným úsměvem na tváři přenášel stromek ještě i s listím a kořeny směrem k provizornímu kempu, je něco, za co by se nestyděl žádný slušný fotograf).
Oheň vzplál bravurně, hned na „první zapalovač“.
Tak, co říci. Pozpívalo se notně, docela jsem potěšený, že jsme ještě nezapomněli, že i vlastní produkce přináší povznášející zážitek (Magister, Magister, hruškovice) a taky jsme dali nahlédnout dětem, že rodiče se neutápí v alkoholu (Magister, hruškovice, Magister) a dokáží zapět písně lidové i budovatelské (hruškovice, hruškovice, konečně špekáčky- fúúúj, průmysl, sója, blllllé). Děti zapěli…a zdrhli dělat stezku odvahy (ten jejich nevděk).
Rozešli jsme se od ohně někdy po půlnoci, s klidem v duši, že máme od Campanuli zaplacený příspěvek na zítřejší vodu (za co vlastně?) a že se teda o nás někdo jako postará, mne ukolébal.
Ráno, super…. a kde je Oskar? Oproti sobotnímu dni i večeru, ba i noční krásné hvězdné obloze, bylo ranní probuzení do zamračena, chladného a nehostinného, což u tu máme poslední dva týdny den co den, nedobrou předzvěstí. Leč, silné osobnosti nestahují kalhoty daleko od brodu. Ni my.
Odvezli jsme vše do Podhradí pod dilatační nádrž, zavezli auta až do Žimrovic a jedním se vrátili zpět. Nasedli, jeli, jeli, jeli, jeli….. etc.
Voda neteplá, ještě stále pod mrakem, všichni v šusťácích, polovina lidstva v neoprenech. Já v tričku a šátkem kolem krku (Mirek Dušín hadra). nakonec se ukázalo, že jsem nezmrzl, i slunce vyšlo. Udělali jsme jednu občerstvovací přestávku na kravských (pozor, býčích lejnech), sjeli dvě šlajsny (dokonce i Klárka jela, no néééé). Jak se počasí umoudřovalo, přibývalo na jezech, v úzkém korytu vodáků. Zejména „vrtulníkáři“ a rotující matyjďáci jsou postrachem nás spořádaných a cílevědomých vodáků, kteří jedou z bodu A do budou B, nejlépe přímou cestou a proudnicí tak, aby dosáhli v určitém rozumném čase cíle. Ne tak tito výlupci moderního vodáctví. Nelze jim bránit v rozletu, mnohdy měli lodě plné rozjásaných dětí, někteří byli na vodě poprvé, což je chvályhodný zájem o tento sport. Ale to proplétání mezi rafty naplněnými vodou, rozdováděnými singlkajaky točícími se v jediném splutelném místě pod šlajsnou je fakt žiravina na nervy.
Pak si k tomu přidejte, že jsme předběhli vlnu a odedřeli šutrování.
(poslední řádky jsou naprosto neoprávněnou kritikou autora a výsledkem neohebnosti zad, silné bolesti nohou a zejména nedostatečně trénovaných ramen)
Voda nebyla teplé, ale naše posádka neměla důvod na jakékoliv zaškobrtnutí. Příště jedeme na pevné lodi, Pálava byla i mírných vlnkách stabilní, nicméně líná.
Žimrovický kemp a zejména „kultura“ byla připravena velmi dobře. Za 20,- Kč na osobu jsme dostali od Campanuli i trasu cesty (byť tedy nečitelnou mapku). Zřejmě jsme měli placen i přístup k vodě (?), protože to zvládnuté nějak bylo. Na konci jsme se napapli, děti si pohráli na atrakcích. Do Hradce pak jela jen tak polovina posádek, protože žimrovická „kultura“ „odsála“ dostatečný počet. Tož tak.
Foto z akce má a nějak vám ho dám
