SNĚŽNICE
.................aneb nefalšované indiánské špekáčky
V sobotu 21. ledna jsme v mrazu a rozestavěném prostějovském nádraží chytli speciál, rychlík na hlavní nádraží Doloplazy- Poličky. Seskočili jsme na jednom z mnoh nástupišť a poměrně snadno jsme se vypotáceli z nádraží. Děti obložené jako vánoční stromečky, dychtivě se dotazujíc, kde ty poličky (chápej část nábytku) vlastně jsou....
... program se nicméně vyvinul dle očekávání a s trochou obavy jsme nasazovali malým indiánům sněžnice. Přežili všichni, u tatínků bude chtít chůze ve sněžnicích větší průpravu (kurva, ať už je jaro)....
............přez zafoukané pole jsme promrzli na kost a nebýt odvážné, leč opět bravurně úspěšné hry Bobřík mlčení (mimochodem, navrhl jsem ji já sám, hmm..no to jen tak na okraj), kdy jsme donutili děti opravdu 20 minut mlčenlivě jít, jít a jít, jít.............
..........a na vytouženém místě, plném klidu, děti zdevastovaly několik stromků a durch mokří se odpařovali u pravého indiánského ohně s neméně nefalšovaným špekáčkem, tuším že byl z buvola (made in Uzeniny Makovec)......
............. cestou zpátky byly některé děti motivavatelné už jen vlky v polích všude okolo. Haranti simulovali a stěží došli do Poliček...kde zničehonic ožily, aby mohly prokramovat veškeré hračky a přilehlé zařízení bytu u Sumů....
......celou akci jsme zakončili bravurním provedením písně Severní vítr na Sumíkovu novou elektrickou kytaru. Po této typicky "indiánské" písni už zbývalo jen opustit vyjedený krám a vlakem se dokodrcat do Prostějova.
P.S.: Nebýt Indiánovy ohnivé vody, asi bychom zmrzli. Ještě že to nádraží v Poličkách má jen 18 kolejí, mít o dvě víc, asi bych se po té slivce ztratil (zato bych neumrzl).
